"Nikos Armutidis vyhlížející přes val svého osobního klidu." Tak popsal svůj portrét akademický malíř a sochař dnes i můj přítel Nikos. Je to již pár let, co jsem měl možnost poprvé nahlédnout do jeho hlínou provoněného ateliéru. Tenkrát ještě ne jako fotograf ČTK, ale v roli zapáleného kameramana Brněnské televize při natáčení jednoho z dílů pořadu Ateliéry. Koukat mu pod ruce když tvoří, být přímým svědkem zrodu díla s jeho osobitým rukopisem, o pauze zakrojit kus uzeného krčku nebo s ním popíjet kávu, zahalen v tabákovém dýmu jeho oblíbené cigarety. To vše jsem měl pečlivě uložené v paměti a znovu si to připomněl při poslední návštěvě v době, kdy se chystal na oslavu svých 70. narozenin, a vznikla série, ze které je i tento snímek. Velkým oknem přes drobné plastiky a bustu postavenou na venkovním parapetu vstupovalo do ateliéru příjemné měkké světlo. Stejným směrem jsem vedl i objektiv fotoaparátu, doladil expozici, zaostřil a nechal vzniknout tento portrét. Barevnost snímku trochu rozptylovala moji pozornost, proto jsem zvolil převod do černobílé, to navíc dalo vyniknout i dalšímu páru „očí“ pozorujících Nikose. Možnost portrétovat ho byla vážně radost a pro mně velmi příjemně strávený čas. Do focení nijak nezasahoval, nechal mně v klidu pracovat a „prohánět“ ho po ateliéru i přilehlém domě. Pouze jedno přání měl: aby nebylo poznat, že nemá zubní protézu, kterou si den před focením nešťastně rozlomil. Tak snad se na mně nebude zlobit, že jsem toto malé tajemství prozradil.
Publikováno: 31. 1. 2023
