Za ty dlouhé roky co se pohybuji v médiích, jsem podobnou situaci nezažil. Stále nemůžu uvěřit tomu, jak rychle démon strachu a napětí, pohltil naše města i domovy. Dříve životem tepající ulice mi dnes připomínají scénu z apokalyptického filmu. Pro mě, který nejčastěji fotografuje lidi a miluje jejich portrétování, je to až bizarní situace. Od chvíle povinnosti nosit roušky jsem nafotil snad stovky snímků. Pomalu se mi všechny ty zahalené tváře začínají slívat v jednu pestrobarevnou skvrnu, ve které se snažím hledat a číst. Často ale vídám jen nejistotu ve vystrašených očích. Pro jedinečný snímek jsem naučen si dojít, musím být v centru dění, abych v divákovi vyvolal pocit, že tam byl se mnou. Teď to ale úplně nejde, nejen pud sebezáchovy velí: držet si odstup, mít po ruce vždy zásobu roušek, rukavic a samozřejmě desinfekci. Žádné přátelské poklepání po rameni, podání ruky ani úsměv na uvítanou. Vše je skryto, zahaleno, vzdáleno, snad dostatečně daleko od všeho infekčního. Ta neosobnost mně vážně ničí, i když vím že je nutná. Na rozloučenou jsem se naučil říkat „opatruj se prosím“. Až teď mi dochází, s jakou samozřejmostí jsem bral práci lékařů, sester, ale i prodavačů a všech, kteří přímo obsluhují zákazníky. Protože to je ta skutečná první linie, tu musíme chránit a podporovat. Vám všem patří velký dík! Na ostatních zbývá jen jediné, chránit sebe a okolí tím, že zůstaneme doma. Věřím, že to zvládneme!
Publikováno: 27. 3. 2020
